FOOD STYLING? JEN PRO OTRLÉ!

Kam zajela ta slanina, co jsem před sekundou dala na polévku? Vy jste jí někdo snědl? A jak se tam proboha udrží ricotta? Začátky focení Kuchařky z ostrova byly plné groteskních situací. Hodně jsem se nasmáli – přesněji řečeno, Blanka i Marek se dusili smíchy – a já se párkrát pořádně zapotila. Dvakrát jsem na place i brečela. Poprvé, když můj muž snědl sardské opečené brambory, které jsem teprve měli fotit, a já je – kolečko po kolečku – 20 minut opékala. Podruhé, když jsem vyrobila dokonalý karamel. Ztuhla v něm vařečka i nůž.

Na to, jak na konci každého dne vypadala moje kuchyň, nechci ani vzpomínat. Megabinec to nevystihuje ani zpola. Klaním se každému kuchaři, co je denně od rána na nohou, protože jestli jsem o něčem večer snila, bylo to sednout si. A civět. Tupě zírat. Neládovat další myčku, hlavně neládovat další myčku, nedrhnou připáleniny a neodlepovat čokoládu ze všech stěn tousteru. To jste ho proboha někdo nemohl dát pryč?????

Chci říct, byla to nádhera! A byla to velká výzva! Neznala jsem všemožné triky ani fígle, zoufale mi chyběla pinzeta, miniaturní stěrka a zlodějské prstíky. Přede mnou bylo 105 receptů a vzkaz: „Holčičko, tak to nepokaz.“ Ale: byla to moje kuchařka, můj čas, energie i láska. A navíc, jak podotkl fotograf Marek, konečně vyplula na povrch i moje obsese komponovat na talíře bylinné zahrádky. Mám je ráda, jsou krásné. Lísteček vedle lístečku, snítka ladně pohozená, lístky myrty dotvářející girlandu na talíři, větvička rozmarýnu nečekaně do půli otrhaná, bazalka mezi zastřenými vejci, máta jako letící ptáčci, tymiánová cesta, zcela náhodná kompozice šalvěje, lehce ohořelé bobkové listy…

Ráda si listuju kuchařkou a dívám se, co všechno mi prošlo. Vrcholem jsou pak dva sotva vyrostlé bazalkové lístky vedle plněných lilků od Assuntiny. Anebo snad petrželková zahrádka v houbovém ragú? Vlastně ne, nejlepší jsou voňavé orebice na horší časy!

Ale teď vážně: nejsem ani profesionální kuchařka a už vůbec ne foodstylista. Ale to, co bylo na začátku mým hendikepem, se na konci ukázalo předností. Snad jsem vytvořila svůj rukopis. Nesvazoval mě žádný stereotyp práce, žádná dannost, navyklost, naučené a vyžadované postupy. Neznám je, neumím. Chtěla jsem jídla vidět opravdově, skutečně a přitom krásně. Ne dokonale, ale tak, aby voněla z fotky, z papíru. Někdy stačilo ponechat jejich obyčejnost, jindy dodat výjimečnost, třeba bramborové kaši nebo kaštanové pěně. Úžasná a absolutní byla jen v obří váze z IKEA. Nebála jsem se, protože jsem nevěděla čeho.

Byla to zábava, hra a spousta dřiny.

A nakonec mi taky došlo, že máslo na rizotu rozpustí jedině fén a slaninu na hladině udrží brambora ležící těsně pod hladinou :-))).

Foto: Marek Bartoš (ty krásné), já (ty na iPhone:-))


Štítky: , , , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *