Chlapi musí mít černé obleky, bílé košice a úzké kravaty. Všichni. Holky ať jsou v černém, velké róbě a s pořádně vysokými podpatky. Děti naboso a jedině Ema, Linda a Johanka mají při výběru oblečení volnou ruku. U nich by se měl projevit cit pro absolutní kýč. Ema, ta to zvládne bez problémů. Stůl musí být bytelný, velký, s bílým ubrusem. Jídlo uvařím já a podávat ho budu na talířích, na kterých jsme fotili do kuchařky. Žádný fejk. Budeme jíst, pít, budeme spolu. Víno objednáme sardské – naše zásoby došly a židle půjčíme v antiku na Žižkově. Kovové, bílé, staré. Davide zvládneš prosím postavit ten stůl? Blanko máš čas? A kdo to vyfotí? Doufám, že se všichni sejdeme…
Začátkem září začala největší produkce focení do Kuchařky z ostrova Sardinie…Na přípravu bylo zhruba 14 dní a já se střídavě utvrzovala v tom, že to zvládnu a má to obrovský smysl a střídavě propadala panice. Jezdila, sháněla, telefonovala, psala, pracovala. Chtěla jsem do kuchařky vyfotit to, co je na Sardinii naprosto běžné a já mám ráda. Rodinu u velkého stolu. Rodinu, která si pochutnává, odpouští drobné nedostatky, probírá věci nedůležité, i ty důležitější. Občas někdo někde něco poleje, nadrobí, někdo udělá faux pas, jiný se tomu od srdce zasměje. Pozvat svoje kamarády, svoji rodinu.
Takže kdy a kdo?
Termín i fotograf se ukázali jasné: 21. září, Tomáš Krist. Nadchnul se a my všichni s ním. David dokázal neuvěřitelné – postavil čtyřmetrový stůl. Nádherný, pevný, přesně pro nás čtrnáct. Nafotili jsme jej několikrát bez lidí, aby byla jistota, že to klapne na sto procent.
