Tys tam dala šafrán? Tak to nejim, on děsně smrdí. Jako ryby! Ema je ve svých chuťově-pozorovacích rozhodnutí nekompromisní. Hugo s ní drží basu a jedno z nejdražších koření světa (ne-li nejdražší) je rozhodně nedonutí, aby si z něho sedli na p… nebo, aby mu dali šanci. To už vůbec ne. Naposledy šafrán i mě prokleli, když jsem ho spolu s vločkovou solí nadrobila na jejich oblíbené máslové matcha sušenky…Neznabozi.
Štítky: čnělka, koblihy, rodina, šafrán, Sardinie, vzpomínky
Sant’Anna Arresi, jedenáct hodin dopoledne. Stojíme v kamenném obchodě Prodoti tipici sardi a jeho majitel nám snáší modré z nebe, respektive nalévá malé panáky opojného likéru Mirto.
„Moje Mirto je nejlepší široko daleko. Možná ho mají v Conadu levnější, ale není tak dobré,“ říká a chce nám dolít kalíšky. Venku je 40°C, Mirto má 30% alkoholu, takže mávám protestně rukou, ale celkem zbytečně. Dostávám druhého panáka a je jasné, že …moje italština se výrazně zlepší. Ve zvoláních, chvále a nadšení.
Kuchařka z ostrova je moje prvotina. Trochu román, trochu deník, ale pořád hlavně kuchařka.
Nápad dát dohromady neuvěřitelné, zajímavé, obyčejné, ale hlavně moc dobré recepty ze Sardinie jsem dostala v podstatě ihned, jak jsme v Cagliari (hlavní město Sardinie) vystoupili z letadla a opustili letiště. Respektive s prvním soustem Culurgiones, těstovinových taštiček plněných bramborami šťouchanými s pecorinem, olejem a mátou. S každým dalším receptem jsem věděla, že by byla věčná škoda nepodělit se o ně. Začala jsem je shromažďovat, porovnávat, třídit. Kupovala jsem staré kuchařky, ptala se na recepty v restauracích, na trzích, rybářů v přístavu, pátrala na internetu, četla etikety, nutila rodinu, aby se mnou zajela ještě tam a tam a tam taky. Celé to trvalo bezmála tři roky. Roky plné objevů, zvratů, testování, ochutnávání, vaření. No, kde bych si na začátku pomyslela, že se na Sardinii pečou koblihy a kachna se zelím? Nebo třeba tvarohové buchty, dělá se kančí guláš a slepičí vývar…